CHOV TIBETSKÉHO ŠPANĚLA V ČECHÁCH
Tibetský španěl jehož chov v Čechách začal dovozem do chovatelské stanice „Modrá písnička“ v letech 1987-1990 několika málo jedinců, se řádí do málopočetných plemen a proto, pokud máme na srdci jeho budoucnost a chceme přispět k jeho rozvoji, měli bychom uplatňovat striktně zásady řízené plemenitby.
Řízená plemenitba je souborem pravidel, který povede k zachovaní zdravé populace díky rozvoje různorodosti (variabilitě) genetického fondu plemene.
Největším problémem málopočetných plemen je úzká chovná základna, která vede ke zvyšování příbuzenské plemenitby.
Tento nebezpečný efekt použití malého počtu psů v chovu bývá většinou přehlížen, ale dochází k němu v mnoha, pokud ne ve všech generacích, stále a stále znovu, takže důsledkem je ustavičné snižování genetické variability plemene.
Dalším problémem dnešního chovů psů je používaní tak zvaných „superpsů“. S vysoce oceňovaným psem,(kdy způsob získaní mnoha titulů může být někdy diskutabilní)člověk vejde jako chovatel v širokou známost a získá vyhlídky na dobré a četné poplatky za krytí, což neodvratně probíhá na úkor genetické variability plemene a jeho genetického zdraví. D. Fleig (1987) říká velice správně: „Jak katastrofální vliv může mít na plemeno všestranně obdivovaný multišampion, pes, k němuž jsou všechny feny přiváděny kvůli jeho výstavním úspěchům, který má omezenou inteligenci, to lze snadno pochopit.“.
Příbuzenská plemenitba, pod kterou se rozumí také úzká příbuzenská plemenitba a rovněž liniový chov, příliš malé populace, používání příliš málo krycích psů ve srovnání k počtu fen vede k genetickému ochuzování v takové míře, která má v populaci znepokojivý rozměr.
Se zvýšenou úrovní příbuzenské plemenitby značně stoupá riziko výskytu dědičných defektů, jež se projevují především méně zdravými psi, sníženou plodností, snižováním inteligence, narušeným chováním a sníženou péčí fen o svá štěňata.
Zvířata vzniklá příbuzenskou plemenitbou se tedy projevují v mnohém ohledu jako biologicky neplnohodnotná.
Problémem je, že jednorázová nepříbuzenská plemenitba nebo i křížení ovšem není zázračným lékem. Díky pokrokům veterinárního lékařství se dnes ovšem mohou u domácích zvířat dostávat k rozmnožování stále „defektnější“ jedinci, při příslušném poklesu úrovně vitálních funkcí. I to je podstatným důvodem pro zhoršující se úroveň zdraví našich čistokrevných psů a stále ničivějších účinků příbuzenského chovu, protože přirozený výběr na heterozygotnost je stále slabší!
Ze dvou důvodů si proto dnes můžeme dovolit příbuzenský chov mnohem méně než dříve:
- kvůli pokročilé úrovni příbuzenské plemenitby v plemenech a
- silně snížené přirozené selekci.
Neexistuje žádná „bezpečná“ úroveň příbuzenské plemenitby! Jakmile ubývá genetická variabilita, mohou se objevit poškození.
Pokud se rozhodnete chovat nepříbuzensky, zvýšíte tím životaschopnost, vitalitu a zdraví nejen svých štěňátek, ale i příštích generací. A pokud chcete-li dosáhnout co nejlepšího fenotypu jedince, budete v prvotní fázi znevýhodněni. Ideálu tibetského španěla se budete přibližovat mnohem déle. Navíc při používání příbuzenské plemenitby trvá rozpoznání jejích negativních účinků déle, než rozpoznání pokroku ve standardizaci typu a plemenných znaků.
Příbuzenskou plemenitbou lze dosáhnout ideálu plemene rychleji a protože jedinci vzniklí z příbuzenské plemenitby ztratili spoustu alel a došlo tak k upevnění znaků, jež předávají svým potomkům, zdají se být "silnými přenašeči dědičnosti". Ve skutečnosti, z genetického hlediska, se jedná spíše o slabochy. V důsledku svého genetického ochuzení mohou předat jen to málo, co mají.
Zásady řízené plemenitby:
- NIKDY NEOPAKOVAT SPOJENÍ STEJNÝCH JEDINCŮ
Opakované krytí je i krytí např. sourozencem předchozího partnera
Opakované krytí nám snižuje genetickou variabilitu.
Pro potomky z těchto spojení je pak obtížné hledat vhodné partnery k chovu. - VYLOUČIT ÚZKOU PŘÍBUZENSKOU PLEMENITBU
otec x dcera, matka x syn; sourozenci mezi sebou
JEDINCI SE SHODNÝMI RODIČI JSOU VLASTNÍMI SOUROZENCI!!!
Takto totiž získáme jedince, kteří mají mnoho společných předků ve svém rodokmenu, což nám opět zúží výběr k nim vhodného partnera pro další využití v chovu. - VYUŽÍT MAXIMUM CHOVNÝCH JEDINCŮ
- NESPOJOVAT ZVÍŘATA S VADAMI ČI EXTRÉMY
Pokud chci krýt zvíře, které má nějakou vadu (odchylku) povolenou standardem, je vhodné najít partnera, který je naprosto standardní. Jako příklad lze uvést stav chrupu. Pokud chci krýt fenu, která má velký předkus, úzkou čelist či řezáky ve dvou řadách,chybějící řezáky, je lepší jí krýt psem se standardním chrupem a obráceně. Jako další by se dal uvést třeba špatný formát těla, přestavěná záď, špatně nasazené či nesené uši, hraniční kohoutková výška atd. K nim je nezbytné hledat partnera, který ve všech bodech odpovídá standardu. - Krýt mezí sebou jedince, u kterých při 4 generacích předků výpočet koeficientu příbuzenské plemenitby Fx je menší než 10% a koeficient ztracených předků AVK vyšší než 85%
Výpočet koeficientu příbuzenské plemenitby-Fx (Wright’s Inbreeding Coefficien – IC) a koeficientu ztracených předků (Ancestor Loss Coefficient – AVK) pro plánovaný vrh a jeho rodiče, jak rovněž výpočet koeficientů před jeho koupi předpokládaného chovného jedince mělo by být povinnosti pro každého zodpovědného chovatele
Koeficient příbuzenské plemenitby-Fx (IC) je číslo, které nám říká, do jaké míry jsou si dva jedinci navzájem příbuzní. Je vyjádřeno v procentech a mělo by být co nejmenší. Čím je vyšší, tím jsou si daní jedinci příbuznější.
FCI DOPORUČUJE U MÁLOPOČETNÝCH PLEMEN NEPŘEKRAČOVAT HODNOTU FX=10%. JAKO HRANIČNÍ SE VĚTŠINOU POVAŽUJE HODNOTA FX MAX. 12,5 % PŘI 4 GENERACÍCH PŘEDKŮ
kde n1 je počet pokolení předků mezi daným jedincem a společným předkem ze strany otce, n2 je počet pokolení předků mezi daným jedincem a společným předkem ze strany matky.Fa označuje koeficient příbuznosti u společného předka, který sám vznikl příbuzenskou plemenitbou.
Koeficient ztracených předků (AVK) - Tento koeficient vychází z toho, že jedinec, u nějž se v předchozích generacích neopakuje žádný předek, má 100% nepříbuzných předků. V případě existenci společných předků dochází u výpočtu k procentuelnímu odečtu. Zjednodušeně řečeno – koeficient hovoří o tom, kolik unikátních (jedinečných) genů je v dané populaci a čím je koeficient vyšší, tím lépe – optimální je koeficient více jak 85%.
JAK SESTAVIT RODIČOVSKÝ PÁR ANEB JAK VYBRAT VHODNÉHO CHOVNÉHO PSA KE SVÉ FENCE:
Nejprve si vezmeme k ruce rodokmen feny a seznam chovných psů. Z tohoto seznamu vyškrtneme psy, kteří jsou vlastní sourozenci feny, dále jejího otce, ev. jeho sourozence a psy - sourozence matky. Tímto výběrem odstraníme úzkou příbuzenskou plemenitbu. Z rodokmenu feny a rodokmenů zbylých psů sestavíme rodokmen budoucích štěňat, a označíme v ní společné předky. Tabulku sestavujeme minimálně na 4-5 generací předků potenciálních štěňat. Za nejvhodnějšího krycího psa považujeme takového, který má s fenou co nejméně společných předků v uvedených generacích. U tibetských španělů českého chovu společní předci s největší pravděpodobností vždy budou, ale mělo by jich být co nejméně. Dále bychom měli vyloučit psa, který již kryl sestru naší feny a sourozence tohoto psa. Jednalo by se totiž o opakované krytí.
Také musíme přihlédnout ke spojením, která již byla uskutečněna a výsledkům odchovů, která z těchto spojení vznikla. Z možných krycích psů tímto způsobem sestavíme tabulky a ty seřadíme podle příbuznosti. Při konečném výběru partnera pro fenu musíme ale brát v úvahu ještě zdravotní a exteriérová hlediska - nespojovat extrémy (velikostní rozdíly, atd.), uvažovat zdravotním stav nejbližších příbuzných konkrétních jedinců (např. dysplázie kyčelního kloubu, luxace čéšek, kvalita chrupu, zkus, chybějící zuby, atd.).
Tímto způsobem nám zbude několik možných krycích psů pro naši fenu. Aby výběr byl co nejlepší, je vhodné vypočítat na závěr ještě tzv. koeficient příbuzenské plemenitby – Fx a koeficient ztracených předků – AVK.